Reformy v současné minulosti a budoucnosti: co (ne)víme o školství

Jsou reformy školství vůbec k něčemu? V nedávné studii s kolegy z think tanku IDEA při CERGE-EI upozorňujeme na dlouhodobý vztah mezi vzděláním a ekonomickým růstem a vyčíslujeme ekonomický význam zlepšení vzdělanosti českých žáků. V dlouhodobém horizontu zlepšení kognitivních dovedností žáků může kumulativně přinést bilióny korun, přepočtené roční výnosy odpovídají současným výdajům na školství nebo deficitům státního rozpočtu. Při zlepšování úrovně vzdělanosti a kognitivních dovedností hrají důležitou roli i reformy školství. Těch se za posledních několik desítek let odehrála spousta. A ačkoliv náš život dodnes ovlivňují půl století stará rozhodnutí, víme o jejich dopadech žalostně málo.  

Jakékoliv změny ve školství se v ekonomice plně projeví až za několik desítek let. Horizont dopadů reforem vzdělávání proto zdaleka přesahuje nejen politický cyklus (4 roky jedné vládu jsou v české kotlině úspěchem), ale i naše uvažování o budoucnosti. Najde se přitom mnoho důvodů, proč tento horizont brát v potaz. Například kolem roku 2050 začne moje generace odcházet do důchodu, a to už příjmy z případného zlepšení školství budou nezanedbatelné.

Co platí o budoucnosti, platí zároveň i o minulosti. Dnešní čtyřicátníci – tedy lidé, kteří jsou v nejlepších letech své pracovní kariéry – se ve škole učili podle zásad reformy z roku 1960 (zřízení základních devítiletých škol, liberalizace přístupu k výuce), mnohé také zasáhla normalizace (obnovení socialistického charakteru školství). Na pracovním trhu jsou stále lidé, kterým se vzdělání dostalo podle pravidel reformy z roku 1953 (snaha podobat se Sovětskému svazu s cílem urychlit průchod vzdělávací soustavou a zvýšit nabídku pracovních míst).

Následující tabulka nabízí přehled těchto souvislostí. V levém a pravém sloupci jsou rok narození a současný věk jednotlivých generací (kohort), v prostředním sloupci je datum hlavních reforem, kterými české školství prošlo od komunistického převzetí moci. V řádcích tak každé kohortě přibližně odpovídá jedna reforma. Modře jsou vyznačeny kohorty, jejichž kariéry jsou v plném proudu (omlouvám se za formát tabulky, ale na lehce předpotopním blogovém editoru lepší nedokážu vyrobit). Stručný popis jednotlivých reforem najdete v naší studii.

Co vlastně přinesly tyto reformy? Nevíme. Dopady reforem na vzdělanost se za komunismu nevyhodnocovaly a nedocházelo ke sběru dat, na jejichž základě by reformy bylo možné zhodnotit zpětně. Těžké je dokonce i dopátrat se pouze toho, jaké byly obsahové a procesní změny, které reformy přinesly. Při práci na studii jsem nebyl schopen dohledat žádnou monografii, která by se komunistickými reformami školství zevrubně zaobírala. Musel jsem proto vycházet ze stručných přehledů, v nichž chybí mnoho důležitých detailů. (Možná na toto téma existuje nějaká kniha či doktorská práce, jež mi unikla -  čtenářům budu vděčný za její doporučení.)

Někdy je za reformami těžké hledat hlubší logiku. Další tabulka zobrazuje vývoj délky povinné školní docházky. Ta se měnila s periodicitou přibližně 10 let a došlo i na experimenty, kdy se její délka nekryla s délkou výuky na základní škole.

Jaké byly důvody pro tyto změny a co dobrého či špatného přinesly? Prodloužení školní docházky stojí peníze – projevilo se nějak ve výsledcích a schopnostech žáků? Nebo se délka školní docházky měnila jen kvůli tomu, aby se vytvořilo zdání, že se něco děje? Odpovědi se kvůli nedostatku informací hledají jen těžko.

V tomto směru se navíc posledních dvacet let bohužel nijak zásadně neliší od těch předchozích čtyřiceti: dopady reforem se systematicky nevyhodnocují a o reálné situaci ve školství máme jen matnou představu. Přitom bez kvalitních dat není možné připravit dobré reformy (o potřebě využití přístupu tzv. politik založených na datech a faktech jsem již psal zde).

Dobré reformy bychom měli nadělit jako dárek sobě a budoucím generacím. Stejně jako plánovači z padesátých let stále ovlivňují to, jak dobře (či špatně) si žijeme v současnosti, spolurozhodujeme nyní my o životní úrovni v zemi v druhé polovině tohoto století. Větší povědomí o těchto kauzálních souvislostech by snad mohlo přispět k tomu, aby se ze školství stala skutečná priorita české společnosti a politiků.